Doprovázení

Žijeme v přetechnizovaném světě. V přemíře zábavy a blahobytu. V chaosu.

Jsme obklopeni lidmi a přesto se mnohdy cítíme ve svém trápení sami. Nepochopení, odmítaní. Trpíme úzkostmi, depresemi, nevysvětlitelnými bolestmi a únavou. Vnímáme, že něco důležitého nám chybí a snažíme se prázdnotu doplňovat vnějšími stimuly – závislostmi. Ztrácíme svou autenticitu, nevíme jak navázat vztah sebe se sebou, máme strach z opuštění, nemoci, umírání.

Pro člověka v obtížné životní situaci může být přínosná spolupráce s životním průvodcem/průvodkyní.

Průvodce pomáhá druhému, aby se naučil porozumět svému vnitřnímu světu. Jak mluvit se sebou, jak vnímat propojení mezi myšlenkami, emocemi, tělesnými pocity a reakcemi, chováním.

Je to někdo, kdo pozorně naslouchá. Přijímá, nesoudí a nehodnotí. Nepodsouvá vlastní řešení, ale nabízí své myšlenky k úvaze jako otázky. Snaží se pochopit vnitřní zkušenost druhého. Vytváří laskavý a bezpečný prostor umožňující druhému se otevřít, dát průchod bolesti, strachu a pochybnostem. Položí ruku na rameno, drží za ruku… někdy se bolest nedá zmírnit slovy a ani není co říct.

Vztah mezi průvodcem a provázeným je spolupráce. Je to vzájemné obohacování se, propojení se člověka s člověkem.

Průvodce nemusí být nutně terapeut. Ale i dobrý přítel, blízký člen rodiny, sociální pracovník, někdo, kdo nabídne pomoc a vy ji přijmete. Už jen vyprávěním svého příběhu pozornému posluchači můžeme získat potřebný odstup a lépe porozumět své situaci.

Cesta k sobě – k celistvosti a harmonii na všech úrovních našeho bytí – začíná uvědoměním si – uznáním, že v mém životě není něco v pořádku. Touha po změně. Odhodlání a víra, že je to možné. Zní to banálně, ale pro mnoho lidí jsou takové myšlenkové pochody nepřijatelné. Mnohdy máme strach opustit to známé, byť nefunkční, a vydat se do neznáma.

Na stránce Můj příběh jsem psala o okolnostech, které přivedly na cestu změny mě. Od té doby toužím to poznané a pochopené sdílet. Podělit se, podat ruku a možná trochu zkrátit cestu ostatním.